Dave Gahan a jeho Top Ten

RSSportal.cz (1247) - Depeche Mode měli čtyři členy, Enjoy The Silence si fanoušci poslechli poprvé až za tři roky a Amerika byla půdou, kde si kapela teprve vydobývala přízeň publika. Rozhovor s pětadvacetiletým Davem Gahanem nás přenáší do období mezi Black Celebration a Music For The Masses.

- Stále rozesmátý, občas sebevědomý, chvílemi skromný frontman kapely, která za sebou měla pouhých sedm let existence, plánoval prázdniny s rodinou, snil o velkém domě na anglickém venkově a doma znamenalo v Basildonu. O sbírce desek, pravidlech hudebního byznysu a hlavně o svých oblíbených kapelách mluvil Dave Gahan s Andy Peeblesem v roce 1987.Andy Peebles: Bavilo tě vůbec vybírat svých oblíbených deset nahrávek?
Dave: To je dobrá otázka. Když mě o to požádali, tak jsem měl zrovna hodně naspěch, takže jsem ty písně vybral asi za půl hodiny.

- Bylo to hodně těžké, nerad o něčem říkám, že to je moje nejoblíbenější skladba. Člověk si pak uvědomí, že je spousta dobrých desek.
Sbíráš desky už dlouho?
Vážně jsem desky začal sbírat v době punkové exploze, když mi bylo patnáct. Moje manželka (pozn.

- red.: Jo) má také spoustu desek, takže dohromady jich pár set máme.
Co je první skladbou, kterou nám představíš?
New Rose od kapely The Damned. Tuhle kapelu jsem objevil kolem roku 1977, viděl jsem asi třicet jejich koncertů po celé zemi, byl jsem jejich velkým fanouškem, stal jsem se dokonce členem jejich fanklubu.

Jak jsi v té době vypadal? Vzpomínám si, že jsem viděl pár fotek, že bys nejspíš utekl ze studia, kdyby je tu měl.
Měl jsem různé barvy vlasů, různé účesy... Moje maminka dokonce kontrolovala, jak vypadám, než jsem šel na koncerty.

- Vždycky se podívala, jestli mě nevidí sousedi a pak mi řekla, že můžu jít. Já vždycky rychle zmizel v ulicích, aby mě nikdo nezahlídnul. Mamka v tomhle byla skvělá...
Teď v roce 1987 vidíš Depeche Mode jako kapelu, která udává image?
O tom by se dalo vyprávět, Martin má třeba zvláštní smysl pro oblékání...
Když jdeš do místního obchodu, musíš pořád prezentovat svou image, aby si sousedi o tobě něco nepovídali...
No, je určitě důležité dobře vypadat, stejně tak dobře znít, ať jsi v jakýkoli kapele. Děcka, který si jdou koupit tvojí desku, se chtějí oblékat jako ty, vypadat jako ty.

- Většinou se oblíkám ležérně, ale na vystoupeních se snažím vypadat co nejlépe. Trochu se obávám, že některý děcka zajímá spíš naše image než to, co hrajeme.
To je docela zajímavý postřeh, protože tvých „klonů“ můžeme potkat hodně. Začalo to vlastně už s Davidem Bowiem v 70.

- letech... Setkáváš se se svými napodobiteli?
No rozhodně a je to hodně vtipné, když jedeme na evropské turné, potkávám takové svoje „carbon copies“. Je to neuvěřitelné, na našich koncertech je spousta takových lidí, i Martinovy kopie. Je to, jako bych se díval do zrcadla. Když jdou k holiči, berou si moje fotky a nechávají se tak stříhat, mají stejné oblečení... je to zkrátka ohromující.
Fanoušci Dave Gahana a Depeche Mode teď zažijí životní hudební šok, až uslyší druhou píseň, kterou jsi vybral. Vůbec jsem to nečekal, co si teď poslechneme?
(smích) Je to Motorhead, skladba Overkill. Koncem 70. let opravdový punkový kapely mizely, muzika se začala stáčet jiným směrem.

- Motorhead byli nejrychlejší skupina, kterou jsem kdy v životě viděl, síla v téhle písni je neuvěřitelná, dokonce i na desce, ale na živo to je prostě neskutečný.

Zmínil jsi punk, jako jednu z velmi vlivných věcí. Jak punk ovlivnil tebe osobně?
Celkově mě to přivedlo k hudbě. Na střední škole jsem byl v několika punkových kapelách, naučil jsem se, jak fungují věci při vystoupeních. Určitě ale na mě měly vliv i jiný kapely.
Když jsi hrál ve školních kapelách, řekl sis někdy, že jsi tak dobrý, že by ses dal na profesionální kariéru?
Ani ne. To, že jsem se přidal k Depeche Mode, byla vlastně náhoda. Studoval jsem na střední škole design a uvažoval jsem tom, že se tím budu živit, pracovat v obchodech a dělat návrhy na výlohy... V té době jsem byl u jiné kapely, která byla podobná Depeche Mode. DM zkoušeli vedle nás a Vince, který už teď v kapele není, mi zavolal, jestli bych nechtěl přijít na zkoušku. Kapela, ve které jsem v té době zpíval, byla pro mě jen jako zábava ve volném čase po škole, takže jsem souhlasil. Udělali jsme pár zkoušek a další víkend už jsme jeli na vystoupení po hospodách v Londýně. Po roce a půl se náš druhý singl New Life dostal na jedenácté místo v hitparádě, a my jsme si řekli, že to teď musíme začít brát vážně, nebo se vrátit ke svým zaměstnáním a říct si, že jsme si užili a teď je čas se věnovat vážné práci. Naštěstí, a musím říct, že v tom bylo spoustu štěstí, se nám podařilo udržet do dneška. Snažíme se moc neplánovat a žít současností.
Než se vrhneme na třetí skladbu, zeptám se, zasměješ se dnes při vzpomínce na dny, kdy jste neměli tak komfortní podmínky jako dnes?
No jo, dřív jsme na vystoupení doslova tahali vybavení v náručích, věci jsme měli zabalené v dekách, aby se neomlátily v kufrech. Hodně nám pomohl Daniel Miller, který nás vlastně našel a udělal z nás to, co jsme teď.
Co bude třetí skladbou?
Forest od Cure, jedna z mých vůbec nejoblíbenějších písní, která má tak úžasnou atmosféru.
Je známá věc, že mladí lidé, kteří se vrhnou do hudebního průmyslu, často dělají strašné chyby. Jak se díváš na váš dosavadní úspěch?
Jsme sami sobě manažery, nemáme na to žádného vlastního manažera, produkci ve studiu děláme také sami. Pro to jsme se rozhodli velmi brzy, protože jsme chtěli dělat všechno po svém. Kolem nás se vznášelo spoustu peněz, přicházely nabídky od velkých nahrávacích společností, které nám slibovaly, že z nás udělají velké hvězdy, dostanou nás do top ten...
Opravdu tohle říkaly?
Jo, fakt.
A čekaly, že tomu budete věřit?
Dokážu si představit, že hodně lidí by na to slyšelo. Sumy peněz, které nám nabízely, byly prostě komický. Říkali jsme si, že je to děsně hloupý rvát tolik peněz do kapely, která hraje jen po malých hospodách. Smávali jsme se tomu, fakt. Pak se ukázal Daniel z Mute, který nám nenabídl žádný peníze, ale řekl, že nám zaplatí za nahrávání desek, a přitom nebudeme mít žádná omezení („no strings attached“), žádnou smlouvu. Ani teď smlouvu nemáme. Začínajícím kapelám říkám, že pokud si myslí, že to zvládnou sami, ať do toho jdou. Než se vrhnou do nějaké závislosti na smlouvě, je dobré si pečlivě rozmyslet, s kým ten kontrakt uzavřou. Nakonec to samo vyplyne, když máš talent, hraješ na živo, máš fanoušky a chováš se k nim dobře, tak s tebou zůstanou... My máme štěstí, že tohle všechno nám funguje.
Dave, ty jsi frontman kapely, ale když dojde na byznys, máte to v kapele opravdu rozdělené rovným dílem?
Jo, máme. Každý má své úkoly, třeba spolupráci s nahrávací společností, agentem, nebo lidmi, kteří dostávají naši hudbu do rádia („radio plugger“). Vybudovali jsme s těmito lidmi dobré vztahy, obklopují nás pořád ti samí, i když jsme za tu dobu museli svůj tým rozšířit. Udělali jsme pár chyb, ale nic závažného, takže bych doporučil každé kapele, pokud mohou, aby se zařídili stejně. Chce to do začátku samozřejmě trochu peněz, ale jinak to opravdu funguje, my jsme toho důkazem.
Depeche Mode Limited...
(smích) Ještě ne, ne v téhle zemi. (smích)
Chtěl jsem zmínit váš úspěch mimo Británii, což je téma, o kterém se v našem programu docela často diskutuje... o tom až ale po čtvrté písni, kterou je...
...Rescue od kapely The Bunnymen. Mám všechny jejich desky, tahle píseň je jedna z těch starších, kterou mám moc rád. Připomíná mi staré časy v klubech i to, jak jsem potkal svou manželku (pozn. red.: Jo), která mi tu kapelu představila.
V Evropě máte fenomenální úspěch, což vám určitě dělá velkou radost.
To jo, v některých zemích, třeba v Německu se nám daří opravdu dobře. V nedávné době jsme se dostali i do USA, což pro nás byla hodně zajímavá zkušenost. Našich posledních dvou alb se prodalo jeden a půl milionu kopií, a to se ani nedostala do Top 40. Na minulé tour jsme v USA hráli pro 300 tisíc lidí, což je na kapelu, která nemá v USA vlastně žádný hit, opravdu neuvěřitelné.
Jak se vám daří v USA co týče otázek managementu? Spojené státy jsou v tomhle ohledu docela složitá oblast.
Jsme tam na jednom velkém labelu, aleje to dost obtížné vůbec něco dohodnout. Většinou to chodí tak, že člověk, s kterým jednáme, má před sebou haldu desek, od ZZ Top, přes Prince až po Madonnu. Když se dostane k Depeche Mode, je šest večer a odloží naše věci na další den. Problém je v tom, že nás nutí dělat hitovku moc brzy. Došli jsme k tomu, že jediný způsob, jak mít v Americe hit, je být tam a hrát a hrát a vytvořit si publikum, které bude kupovat naše desky.
Psychologický proces toho všeho musí být zvláštní, protože ve Velké Británii jste nikdy nehráli v tak velkých prostorech, ani v Evropě, myslím.
Ze začátku jsme hráli po hospodách, malých divadlech, středních školách, dnes ale můžeme hrát i pro deset patnáct tisíc lidí za večer.
Nechci být k tobě nefér, ale vidíš sám sebe jak frontmana kapely? A jak funguje kapela při snaze o propagaci v USA?
Pracuje jaksi diplomaticky, každý ze členů je stejně důležitý. Martin píše písně, spíš ale zůstává v pozadí, já si na rozdíl od něj užívám být frontmanem, hlavně na pódiu.
Ono ti ani nic jiného nezbývá, ne?
To je fakt. (smích)
Pojďme na pátý song, co to bude?
Did You See Her od Pink Military, další skupina, kterou mi Jo, moje manželka, představila.
Má na tebe velký vliv, že jo?
Jo jo, má obrovskou sbírku desek.
Funguje i jako tvůj kritik?
Jo, když ji něco zahraju a nelíbí se jí to, tak mi to přímo řekne.
Kdo jsou tedy Pink Military?
Myslím, že kapela se už rozpadla. Začali někdy ve stejné době jako Bunnymen, členem byl i Holly Johnson. Je to skvělá píseň, zpěvačka má nezaměnitelný hlas, je to prostě moje oblíbená skladba.

Jak vidíš budoucnost kapely? Jak už jsem zmínil, máte výborně rozběhlou kariéru...
Někdy si říkáme, že něco neděláme tak dobře, jak bychom měli, ale na konci dne si pak užíváme společně muziku, to je pro nás to nejdůležitější. Nezáleží na tom, kolik peněz vyděláme, jak vysoko v hitparádě jsme. Hlavně, aby se nám spolu dobře pracovalo ve studiu a pořád nás to bavilo. Po těch sedmi letech si nedokážu představit, že bych tohle všechno dělal sám a vydal se na sólovou dráhu.Když strávíš šest sedm měsíců na turné s klukama, který máš rád, a máš dobrý fanoušky, určitě by to bylo nudný vyrazit pak sám, jen s doprovodnými muzikanty, který ani pořádně neznáš, to by mě asi trochu děsilo.
Jak moc pro tebe znamená tvoje rodné město?
Hodně moc, je to moje rodina, přátelé, mám tam své kořeny, strávil jsem tam dny svého mládí... Pořád tam žiju, v Basildonu.
To je v hrabství Essex, že?
Přesně tak...
Tam odtud pochází hodně hudebníků, jestli se nepletu...
No hodně r’n’b, blues... Alison Moyet odsud také pochází.
Je to taková zvláštní oblast, vždycky mě fascinovala. Essex je taková zemědělská oblast, ale jsou tam i moderní města jako třeba právě Basildon, nebo pobřežní letoviska, je to takový mix všeho možného.
Všechna tahle místa jsou mnohem větší, než si lidé vůbec myslí. Nevím, kolik je v Basildonu obyvatel, ale je pořádně velký, jezdí tam spousta lidí na nákupy, je tam obrovský nákupní centrum. Okolo Basildonu je venkovská krajina na míle daleko. Rád se vracím domů k manželce a ke psovi. Prostě se vrátit zpátky do reality.
Takže na důchod se přestěhuješ na sever Walesu. (smích)
Myslím, že jednou bych rád žil někde třeba poblíž jezera, nebo tak. Jednou to určitě udělám. Rád bych také měl bydlení v Londýně, nějaký byt, ale rozhodně chci mít velký dům na venkově.
Skladba číslo šest...
...Thomas Leer a jeho Monochrome Days. Když jsem se posunul od punkové hudby, dostal jsem se k experimentální elektronické muzice, k hudebníkům jako Fad Gadget nebo třeba Daniel Miller a The Normal... Tuhle písničku hodně hráli v klubech, kam jsme chodili, třeba v klubu Crocs v Essexu. Když slyším tuhle skladbu, vždycky si vzpomenu na chvíle se svými přáteli.
Vyrážíš někdy do klubů v Londýně a koukáš po nových kapelách?
Ani ne, nejsem zrovna clubber. Když jsme na tour, tak do klubů vyrážíme, ale chození do klubů v Londýně je pro mě dost depresivní. Rychle se tam začnu nudit, chodím spíš na jídlo, na drink nebo se jen tak sejít s přáteli.
Některé kapely chodí do klubů a hledají nové kapely, kterým by třeba pomohly s produkcí.
Jak říkám, když se naskytne příležitost, tak to taky děláme, hlavně když jsme na turné, tak se hodně setkáváme s dalšími kapelami. Jinak jsem ale ztratil kontakt s novými kapelami, hlavně v indie, mám teď pořád hodně práce. Jednou bych se rád vrhnul na produkci nějaké mladé kapely.
Abys pak nelitoval, že to říkáš, po vysílání se strhne úplná lavina. (smích) No zpět k tvojí Top Ten, co nás čeká jako sedmá nahrávka?
Simple Minds, I Travel. Poslouchám je už hodně dlouho, dost se změnili, teď dávám přednost jejich novým věcem. Bude to znít jako klišé, ale dříve se mi líbily zas jejich starší věci, tohle je právě jedna z nich.
DM měli velice skromné počátky a tady začíná pokrytectví, protože lidé říkají, Depeche Mode totálně vyprodali kdejaké místo. Vsadil bych se, že tohle se určitě děje.
Určitě v době, kdy jsme začali hrát velké koncerty. Myslím, že to je negativní přístup, když kapela říká, že se nikdy nedostane k tomu, aby měla velké koncerty. Pokud má člověk rád muziku, měl by se snažit ukázat ji co nejvíce lidem, Nerozumím tomu konceptu, my jsme klubová kapela, zníme dobře v klubech, ne na velkých vystoupeních. Myslím, že každá kapela má za cíl být úspěšná a šířit hudbu mezi lidmi.
Jaký pocit máš ohledně vašeho úspěchu co se týče Británie? Jsme pořád ti, kteří se považují za jakési centrum hudební tvorby, pominu-li USA?
Řekl bych, že jo. Když cestujeme po Evropě a slyšíme desky od jiných evropských kapel, jsou to někdy takové „carbon copies“ hudby z Anglie. Vzniká spousta coververzí a hodně lidí předělává i naše věci.
Jaké to je slyšet takovou předělávku? Vstávají ti někdy vlasy hrůzou na hlavě?
Jak kdy. Když k té původní verzi přidají něco nového, může to být dobré, ale většinou je to jen takový slabový odvar toho, co už někdo udělal, hlavně ve snaze udělat z toho větší hit.
Je to nedostatkem autorů písní?
Asi jo, v dnešní době to je tak, že vydavetelství tlačí kapely k rychlé produkci skladeb.
Pro mladé kapely je to ale dobrá šance, jak se uchytit.
Ale jo, když je to originální a lidi to chtějí kupovat, proč ne. Myslím ale, že to ukazuje to, že tu není moc písní od nových kapel. Pokud se taková stará nahrávka dostane hned na první místo, je s hudebním byznysem něco špatně.
Osmá skladba...
In Every Dream Home od Roxy Music. Donedávna mi tahle skladba nebyla tak blízká, ale slyšel jsem tu píseň, když jsem koukal na televizi a hrálo to v pozadí. Uvědomil jsme si, že je to Bryan Ferry, a skladba, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Má to skvělou atmosféru, celkově si mi líbí věci od Roxy Music. Bryan vypadá skvěle už tolik let a myslím, že má obrovský talent.
Když se řekne Depeche Mode, lidem se jako první vybaví frontman, Dave Gahan. Nevadí to dalším členům kapely? Tohle se táhne už od Micka Jaggera...
Nevisím v tom problém. Jsem frontmanen kapely, takže se mi dostává logicky více pozornosti. Ostatní v kapele ale také dělají třeba interview. Člověk se na to musí připravit, je to prostě moje práce, necitím se ale o nic důležitější, než jiní,
Nikdy se ti nestalo, žes měl dost té pozornosti a rozruchu kolem tvé osoby?
To zas jo, obvykle mám tenhle pocit koncem turné, kdy jsem unavenej a chci jít domů. Ale po jednom dvou týdnech chceš zas jít něco dělat, protože se nudíš. Nechtěl bych dělat jinou práci.
O jaké práci si vůbec přemýšlel, když jsi byl ve škole? Nečekám, že řekneš, žes chtěl být popovou hvězdou.
To ne. Abych byl upřímný, vůbec jsem nevěděl, co chci dělat. Poslední roky ve škole jsem si užíval, nechodil jsem na mnoho zkoušek, snažil jsem se dostat ze školy a dělat jakoukoli práci a vydělat si nějaké peníze. Po dvou letech mě to ale přestalo bavit, vystřídal jsem asi padesát různých prací, některé třeba trvaly jen půl dne (smích).
Až tak špatné to bylo? Nemáš nějaký hororový zážitek z těch dvou let?
Ani ne. Pracoval jsem jako zahradní dělník („landscape labourer“) asi rok, a docela mě to bavilo. Staral jsem se o trávníky a tak... Pracoval jsem také v různých obchodech, supermarketech, ve výrobně parfémů, balil jsem krabice, zkrátka všechno možné. Ale pak jsem si najednou uvědomil, že to není to pravé a vrátil jsem se do školy.
Co jsi studoval?
Design, přesně řečeno oděvní design. V té době jsem se o oblečení hodně zajímal. Chtěl jsem tedy pracovat buď jako návrhář, nebo také byla možnost vytvářet výlohy obchodů. Věděl jsem hlavně to,že chci pracovat sám pro sebe, zažil jsem hodně šéfů a vůebc se mi to nelíbilo. Chovali se ke mně jako k odpadu.
Devátá skladba je od Doors, kteří určitě ovlivnili hodně lidí. Jaký vliv měli na tebe?
Mám rád Jima Morrisona, nikdy jsem tedy neviděl jejich koncert, ale dokážu si jejich vystoupení představit, nikdo nevěděl, co Morrison udělá v další minutě, mohlo to být cokoli. Moc, kterou měl nad publikem a vůbec nad fanoušky byla neuvěřitelná.
Co kokrétně si poslechneme?
Break On Through, což je skladba z mého oblíbeného alba. Doors pro mě hodně znamenají, v současnosti se hodně kapel snaží je kopírovat a být jako oni.
Blížíme se k poslední z deseti skladeb, které pro nás vybral Dave Gahan. Ikdyž jsi na začátku programu říkal, že jsi skladby vybíral ve spěchu, řekl bych, že tě to nakonec docela bavilo.
Výběr byl opravdu obtížný, když jsem chtěl vybrat opravdu ty nejlepší věci.
Posloucháš v soukromí hodně?
Rozhodně, dokonce si s ostatními v kapele vyměňujeme kazety, aby se nám hudba tak rychle neoposlouchala.
Než se podíváme na poslední song, jak to vidíš s budoucností? Máme rok 1987...
Daří se nám teď dobře, příští rok se chystáme na turné...
Směješ se, když to říkáš.
No jo, když se takové turné plánuje, je to úplně jiné, než když jsi pak skutečně sedm osm měsíců na cestách.
Chystáte se letos s rodinou na dovolenou?
Vyrazíme na pár týdnů, rozhodně.
Jak dlouho ti na dovolené trvá, než začneš myslet na práci, telefonovat nebo prostě nějak řešit byznys?
Tak tři čtyři dny (smích)
Fakt? To je hodně upřímné. (smích)
Nevydržím jen tak sedět na pláži moc dlouho, určitě se nějak zaměstnám.
Dobrá, číslo deset?
Living In Another World od Talk, Talk. Jejich album bylo vůbec nejlepší, co loni vyšlo.
Je to taková náladová muzika, ne?
To je, musíš mít náladu, aby se to dalo poslouchat. Atmosféra, kterou na desce vytvořili, je opravdu neuvěřitelná, to je vůbec ta nejtěžší práce ve studiu.
Mockrát děkuji, že jsi nás navštívil.
Bylo mi potěšením.
-----------------------------------------------------------------------------------
Na závěr máme malou anketu, jaká píseň se vám z této Top Ten líbí nejvíce?. Více informací o Dave Gahan a jeho Top Ten se dočtete kliknutím na zobrazit celé znění článku.

Podobné Dave Gahan a jeho Top Ten

• Instrumentalista Dave Gahan

  Jak víme, hlavním "hudebním nástrojem" Davida Gahana je samozřejmě jeho hlas. To však neznamená, že by neměl (minimálně) přátelský vztah i k jiným instrumentům. ...

• Dave Gahan hostem Death In Vegas

  Podle interní informace od jednoho hudebního vydavatelství by měl Dave Gahan hostovat na jedné skladbě nového alba kapely Death In Vegas, které vychází na jaře ...

• Dave Gahan v éteru rádia BBC 6

  Již za pár dní, 7. října, si budeme moci poslechnout hodinový pořad s Davem Gahanem.Dave se objeví v pořadu My Top Ten a bude si povídat s moderátorem Andy Peebles ...

• Dave Gahan v éteru rádia BBC 6 - AKTUALIZACE

  ------ Pořad s Davem byl bohužel zrušen, bližší informace zatím nejsou. Dave se objeví v pořadu My Top Ten a bude si povídat s moderátorem Andy Peebles o ...

• Soulsavers - Longest Day - feat. Dave GAHAN

  Zatím poslední song, kde můžete zaslechnout hlas Dave Gahana je  Longest Day od skupiny Soulsavers. Napište nám jak se vám líbí  :o) Považujeme jej za první ...

• Trevor Baker : Dave Gahan a Depeche Mode v češtině

  Na náš trh se v současnosti dostávají hned dvě česky psané knihy o DM. První titul českého autora Josefa Kubíka : Universe Depeche Mode, se teprve k vydání ...

• Dave Gahan exkluzivně pro časopis Rolling Stone!

  Dave se v krátkém rozhovoru pro časopis Rolling Stone svěřil s aktuálními plány na letošní a příští rok. Komu nestačilo přečíst si o těchto plánech v ...